Ahoj Jirko, začal bych něčím, co se událo minulé úterý (13.2. proběhlo předávání cen pro nejlepší sportovce okresu za rok 2023), tys vyhrál cenu pro trenéra okresu za uplynulý rok, jaké byli tvé pocity z vítězství bezprostředně po vyhlášení?

Já se přiznám, že tyhle akce nemám úplně nejradši, nerad mluvím před sálem plným lidí, ale už jsem se to trošku naučil. Samozřejmě mi to udělalo radost, beru to hlavně jako poděkování za ty roky, co jsme tomu celá rodina obětovali a to, že jsem si celou dobu jel tu svou cestu, věřil jí a nekoukal na to, že ty výsledky nebudou vidět hned. Já se tedy ještě přiznám, že jsem asi ani nevěřil, že jednou budeme mít republikové medaile na krku. Můj hnací motor byl hlavně provést ty děti všemi věkovými kategoriemi, aby nemuseli jít hrát jinam.

My ti samozřejmě gratulujeme za celou ježčí redakci a přejeme, abys potvrdil toto ocenění formou co největšího úspěchu s tvými svěřenci v letošní sezóně. Vytváří na tebe toto ocenění nějaký tlak?

To samotné ocenění určitě ne, spíš ty výsledky, které se nám zatím daří opakovat. Vždycky jsem tvrdil a to i po té, co jsme začali vyhrávat, že nejsme „válec“, že jsme jen poctivě pracující skvělá parta. Stává se nám teď, že třeba vyhrajeme a slyším názory, jak to dnes bylo strašně upracované, a to je srandovní...byly sezóny, kdy jsme se radovali, že jsme nedostali přes deset a pocit vítězství neznali (smích).

Jirko, položím ti již tradiční otázku, a to jak probíhala zimní příprava v kategoriích od starších žáků až po juniorku, jelo se tempem těch nejmladších, nebo si naopak ti nejmenší museli zvykat na tempo juniorského tréninku?

Přípravu jeli starší žáci až juniorka pohromadě, což se může zdát jako šílenost, ale myslím, že ji mám vymyšlenou, takže všem něco dala. Přečetl jsem řadu chytrých knížek, ze všeho si něco vzal a udělal si to po svém, tak jak mi je to podobné. Já tu přípravu jedu celou s týmem, nekoukám na to jestli to Karel „šulí“, kdo nemá vnitřní motivaci, tak to stejně odfláká. Je to tedy připraveno tak, že ti starší to vše zvládnou ve vyšším tempu s vyšším počtem opakování a všechno je co nejvíc přepočítáno na to, co přináší hokejbalové utkání. Já sám na sobě cítím vždy velké zlepšení, ale myslet si, že se uvidíme dvakrát týdně a to stačí je hloupost, každý na sobě musí pracovat i mimo tyto jednotky.

Většina juniorů je již zaneprázdněná vysokou školou a nebo je v maturitním ročníku, jak těžké je vymýšlet tréninky pro kategorii, která si dělá ty nejvyšší ambice, ale zároveň mají plno úkolů i mimo hřiště / před sebou důležité životní kroky i mimo hřiště?

Je to pro mě těžké hlavně v tom smyslu, že nyní kluky vidím na tréninku místo 3x týdně jen 1x,a to ještě většinou nejsou v kompletní sestavě. Na tréninku tak spíš ladíme, co nám nešlo v zápase, přesilovky, nebo secvičení nějaké situace na dalšího soupeře. Myslím, že na podzim bylo znát, že to napojení hráčů na sebe nebylo takové, jako v té předchozí sezóně.

Na podzim se juniorce povedlo obhájit první příčku v základní části - divize východ, co bys řekl o podzimu z pozice trenéra?

Věděli jsme, že už se nestane, aby nás někdo podcenil, navíc se ke klukům, kteří skončili díky věku, přidalo pár takových, kteří již s hokejbalem nechtěli trávit svůj volný čas a my najednou neměli tři útoky, které potřebuješ k tomu, abys v zápase mohl nějakým způsobem reagovat. Vyzkoušeli jsme tak několik složení a nakonec s námi jezdí i dva starší žáci. Přestože jsme možná nehráli tak krásný hokejbal jako loni, tak jsme základní část ovládli – takže to asi nebylo tak špatné (smích).

Po loňské bronzové medaili jsou letos zajisté očekávání ještě větší. Krotíš tyto představy, nebo se snažíš naopak vyburcovat tým, aby naplnil letošní přání všech ježků?

Co se týká představ, tak já osobně jsem je měl loni možná větší než letos. Hodně kluků střídá hraní za A-tým a juniorku, trošku bojujeme s nasazením, myslíme si, že vše půjde snadno a soupeř nám dovolí o parádičku navíc, ale ono to tak nefunguje a pak v průběhu zápasu se to těžce mění.

Dorost letos bohužel nekráčí ve stopách juniorů, nenachází se na vrcholu, ba naopak drží předposlední místo, kde vidíš příčinu jejich dosavadního nezdaru?

Máme tam věkovou i výkonnostní díru, ale nic si z toho neděláme. Trošku mi to i připomíná, když jsme hráli starší žáky a zároveň dorost s nynějšími juniory. Sbírali jsme v té první sezóně zkušenosti a hlavně udrželi v Ježkách kluky, kteří by jinak byli nuceni hrát sezónu v jiném klubu, tak je to i letos. Sám jsem si myslel, že bude ještě hůř, ale kluci bojují v každém zápase a na výsledcích to je znát – nejsou to žádné debakly.

Starší žáci jsou ovšem letos rozjetým válcem a po zásluze jim patří druhá příčka, jaké u této kategorie očekáváš jaro?

Starší žáci těží ze zkušeností z dorostenecké i juniorské soutěže, máme tam velké individuality, ale ty jsou zároveň schopny skvěle pracovat pro tým. Jaro je však velmi nevypočitatelné, máme úzký kádr a v případě absencí se ambice mohou rychle měnit. Dávám si tak stejný cíl, jako dřív – přál bych si, aby ten tým byl odměněn dvoudenním turnajem na kterém poměří síly s TOP týmy z ostatních koutů republiky, takže buď kvalifikace na MČR, nebo přímo MČR a nebo oboje. Tyto turnaje vždy přinesou spoustu zážitků, ať dopadnou jakkoliv.

Letošní juniory si vychoval prakticky od nejmenších možných kategorií a zajisté s nimi musíš mít plno zážitků, ale které z nich bys vyzdvihl nad ostatní?

Těch zážitků je na knížku, která by byla delší než všechny díly Harryho Pottera. Když na tohle dojde řada v autobuse, tak můžeme jet klidně do Třince a stejně to všechno neprobereme. Tentokrát tedy vyberu něco, co není ani srandovní, ale ukazuje to, čím si kluci museli projít a co jsem na ně chystal v přípravě na sezónu. Všichni si ťukali na čelo, když jsem jim na závěr soustředění, kde za čtyři dny absolvují 16 tréninkových jednotek přichystal za soupeře poprvé mužský tým (klukům bylo cca 14-16 let) a co myslíte? Oni ho porazili. Nebo když jsme v předvečer kvalifikačního víkendu na MČR starších žáků, hráli prakticky s tím samým týmem utkání dorostenecké extraligy s Letohradem 1:2, následně nás rodiče převezli do České Třebové odkud jsme jeli vlakem do Karviné, pěšky se přesunuli přes půl města a v 1:00 hodinu v noci jsme byli v postelích, abychom následně celou kvalifikaci ovládli a za týden získali na MČR stříbrné medaile a takhle bych mohl pokračovat...

Ježčí mládeži pomáháš z trenérské lavice již několikátým rokem a stále se daří, máš nějaký recept na to, jak být pro mladé stále autoritou, aby dosáhli toužených výsledků?

Já ani nevím, jakou mám autoritu? Asi jo, ale já se vždy snažím být pro hráče parťák a kamarád, ačkoliv jsem myslel, že mě to do budoucna, třeba v juniorce, zlomí vaz, tak zatím to funguje. Mě to neskutečně baví, předávat neustále energii dál a dál. Já se mentálně na tréninku cítím stejně starý jako moji svěřenci, a to i když trénuji jako náhrada ty nejmenší. Prostě se vyblbnu a klidně i udržuji určitý chaos, nejdůležitější je, jestli to děti baví a jestli půjdou nadšení i na další trénink. Celé to uzavřu tím, že jsem od rodičů milionkrát slyšel „Jde to tomu mému dítěti?“ Vždycky jsem odpovídal neptejte se mě: Zda mu to jde?, Jestli v tom bude dobrý?, zeptejte se jeho, zda ho to baví – jen o to jde!

Děkuji za obsáhlý rozhovor a přeji mnoho úspěchů i do dalších let.