Lukáš nikdy nepatřil mezi největší svým vzrůstem, ale jednoznačně se svým odhodláním, tvrdostí, touhou vyhrávat a srdnatostí řadí mezi ty největší Ježky. Z již zmíněné pětice je třetím služebně nejstarším. Svou kariéru začínal na postu obránce, postupem času se posunul dopředu na pozici středního útočníka, kde zcela našel své uplatnění. Vzhledem k jeho parametrům byl soupeři často podceňován, vlastní hrou si však vydobyl respekt a nejedno uznání po celé republice. Za čtrnáct let jeho služeb mezi Ježky stihl odehrát 337 utkání v mládežnických kategoriích a 117 zápasů mezi muži napříč A i B. Dohromady si připsal 192 kanadských bodů. Všichni věříme, že takových zápasů a bodů si zde přičte ještě spoustu. V letošní sezóně to v našem B-týmu dotáhl až na kapitána, a mohl tak převzít pohár za 3. místo.
Ahoj Luky, na úvod by se slušela otázka, kdo tě k hokejbalu přivedl?
Ahoj, k hokejbalu mě přivedla moje rodina, myslím že největší zásluhu si za to může připsat můj taťka.
Svou kariéru jsi začínal na pozici obránce, jak na tuto část kariéry vzpomínáš?
Jo jo, staré dobré časy. Svou kariéru jsem začínal jako obránce, od začátku jsem se víc tlačil dozadu. Navíc jsem měl dobrou rozehrávku a dobrý přehled ve hře. Ale čím dál tím víc se začalo projevovat, že na to nemám dostatečné parametry, a tak jsem se stal útočníkem.
Za dlouhých čtrnáct let jsi vstřelil spoustu branek. Je nějaká, co se ti vybaví jako první?
Nejraději vzpomínám na svůj první gól, kdy mi rozhodčí musel vytahovat celý dres, aby zjistil moje číslo. Dres jsem měl zastrčený v kraťasech, abych si po něm nešlapal. Poté také rád vzpomínám na svůj první gól za A-tým, kde jsem to trefil úplně dokonale.
Prezentuješ se velmi obětavou a tvrdou hrou, kdy jsi tomuto stylu hry propadl naplno?
Myslím si, že takto hraju od malička, ale až teď poslední 3 roky, co jsem začal více cvičit, tak jsem se do toho více vžil a daleko více mi to vyhovuje.
Miliony vzpomínek si každý z nás získal na vyhlášených soustředěních, jak vzpomínáš na tyto každoroční čtyři dny, které přispěly velikou měrou k utužování našeho kolektivu?
Soustředění jsem si vždy užil a hodně zážitků si z něj i odvezl, nejen ze hřiště. V týmu máme skvělou partu, bez toho by to nešlo.
V průběhu let jsi zažil Rakovník (stříbro), Černošice (stříbro), Světlou nad Sázavou (zlato), loňský bronz po vypadnutí s Berounem a letošní historicky nejdelší zápas juniorů, který pro nás znamenal konec v mládežnických kategoriích, jaký z těchto okamžiků byl pro tebe nejsilnější?
Každý z těchto okamžiků byl výjimečný a ani na jeden už nikdy nezapomenu. Jednoznačně nejemotivnější byl tento rok, protože jsme mohli znovu dokázat, že jsme nejlepší tým v republice a bylo by to takové hezké ukončení této naší dynastie.
Dlouhé roky nás vedl tvůj taťka Jiří Kozel, řešili jste zápasy i doma nebo to vše zůstávalo na Ježkovce?
Ano, řešili, až moc. Většinou kvůli tomu bylo doma dusno. Za mě teda nejhorší byly cesty z tréninků nebo ze zápasů. Taťka byl na mě vždy přísnější než na ostatní, ale za to jsem i rád.
Po celé České republice sis našel spoustu kamarádů, se kterými jste si nedali nikdy nic zadarmo, máš nějakého oblíbeného, který ti leží v žaludku ještě dnes?
Je to tak, našel jsem si je stejně rychle, tak jako ztratil. Na reprezentačních campech jsem si našel dost dobrých kamarádů, ale bohužel nějakou záhadou to kamarádství vydrželo až do našeho vzájemného zápasu. (smích)
K tomu se dá přiřadit i otázka na jakého soupeře budeš nejraději vzpomínat?
Rozhodně na Svítkov. Moc mě mrzelo, že jsme nepostoupili a nemohli porovnat síly naposledy na mládežnické úrovni, bylo by to takové vyvrcholení naší rivality. A vlastně série o všechno se vším všudy.
Na závěr nám popiš tvou nejemotivnější vzpomínku z mládežnických let.
Jedna z nejemotivnějších vzpomínek je rozhodně semifinále z Rakovníku, kde jsme prohrávali 2:0 a naše formace snad za posledních 5 minut toho zápasu neslezla ze hřiště a vyrovnala na 2:2.Ale tenhle rok to překonal zápas v Ústí, kde jsme prohrávali ve třetí třetině 3:0 a dokázali jsme to otočit, to byla neskutečná euforie.
