Vyhráli jsme základní část i nadstavbu, opět po roce jsme ukázali nejstabilnější formu, ačkoliv měla tentokrát dost výkyvů. Soupeř do čtvrtfinále tak měl být přívětivý, ale my věděli už od začátku, že je dost možné, že první a druhé místo přinese naopak soupeře z těch nejtěžších Ústí nebo Svítkov, ale pokud chcete vyhrát, tak stejně musíte porazit všechny. Záludnost čtvrtfinále je i v hraní na dva vítězné zápasy, kdy než se rozkoukáte, můžete mít nůž na krku. Soupeře jsme tak určitě nepodcenili, věděli jsme, že to bude bitva a teď už mohu i říct, že jsme i věděli, že díky zdravotnímu stavu a absencím některých hráčů budeme nuceni hrát převážnou část utkání na dvě pětky proti nabušené sestavě soupeře. I tak jsme samozřejmě udělali sestavu tak, aby to vypadalo, že budeme hrát na tři útoky a v prvním zápase začali hodně aktivně tak, abychom soupeře zaskočili a ukázali naši sílu, než pochopí, že do utkání půjdeme na méně hráčů. Vše se povedlo, ale nepřišel gólový efekt a do vedení se na konci prvního dějství dostal po naší chybě soupeř a další přidal v přesilovce. Druhé dějství jsme ovládli, soupeře přehrávali, ale vytěžili pouze jediný gól, což by tolik nevadilo, ale v poslední půlminutě jsme dvakrát nebyli důslední a zase to bylo o dva. V třetí třetině jsme to otevřeli, ale již jsme nedokázali nic dostat do branky, a naopak soupeř trestal. 1:5 určitě nebyl výsledek, který by si utkání zasloužilo.

Do druhého zápasu v Ústí nad Labem jsme chtěli jít daleko opatrněji, chtěli jsme být trpěliví a využít každé okénko, co nám nabídne soupeř se stoprocentní disciplínou. Bum ve druhé minutě po dvou střelách prohráváte 2:0. Stále jsem apeloval na to, abychom nezmatkovali, nechtěli hned vyrovnat, jako v předchozím zápase a prostě dál čekali a hráli trpělivě. Povedlo se, soupeře jsme postupně otupovali a naše výpady postupně nabírali na nebezpečnosti. I před třetí třetinou jsme dál věřili v poctivý výkon, a že něco konečně dáme, ale přišel třetí inkasovaný gól a nevypadalo to vůbec dobře, ale to jen na tabuli. Střídačka možná nevěřila, ale stále se hecovala, stále se podporovala a přišla odměna. Dva fauly, využitá výhoda a pokračující přesilovka, a to dokonce čtyřminutová. Jednu z nich jsme využili a najednou byl výsledek již jen 3:2 pro Elbu. Čas se krátil, ale potřebovali jsme opět vydechnout, druhá pětice přežila dlouhatánský pobyt ve vlastním pásmu a první útok vyrovnal…neskutečná rána pro soupeře. V prodloužení nám pak soupeř nabídl přesilovou hru a tu jsme dokázali využít a vrátit sérii k nám.

Před posledním zápasem byly pokyny stejné, držet trpělivě stav 0:0, a když budou síly tak zkusit zaútočit. Zápas byl ze začátku hodně opatrný a nikdo nechtěl udělat hlavně chybu. Bohužel i tentokrát se dostal do vedení soupeř a zase jsme museli dotahovat. Opět to začalo vypadat, že ve druhé třetině začínáme mít na vrch, ale né a né dostat míček za Koudelku. Do přesilových her se zapojil J. Sedlák, který se léčí po zlomenině klíční kosti a byl znát, ale ani jemu se gól vstřelit nepovedlo. Ani před třetí třetinou jsme však nezmatkovali, věděli jsme, že nemáme sil na rozdávání a musíme dál věřit trpělivému výkonu a opět se povedlo, soupeř nám díky špatné rozehrávce daroval míček a my vyrovnali. Bohužel jsme dřeli dvě třetiny na vyrovnání a za pár vteřin ho zase ztratili. Nevadí dál stejně, ještě chvilku trpělivosti ať si oddechneme! Dvě střídání a pak jsme to spustili, šli napadat co nejvíc. Soupeř se následně dopustil faulu a nám se naskytla hra v powerplay. Nasadili to nejlepší a dokázali opět urvat vyrovnání. Šlo se do nekonečného prodloužení a hrál se ten nejlepší juniorský hokejbal. 15 minut se šlo na krev střídání za střídáním – krásná podívaná. Přestávka a jdeme do dalšího prodloužení, a to trvalo jen 12 vteřin. Naše nahození do pásma nebylo tak dlouhé, soupeřův obránce ometl míček zpět, kde ho dostal soupeř přesně mezi obránce a hostující hráč zakončil přesně – KONEC…totální zmar, hráči popadali, soupeř slavil. Jak krásný a zároveň krutý umí být sport.

Všichni jsme již před sezónou věděli, že to je naše poslední společná sezóna, pokud budeme brát to tvrdé jádro, tak jak začalo…i já se přesunu do nižší kategorie starších žáků a dorostu k mladšímu synovi, a tak emoce šli ven přímo brutálním způsobem, ale za slzy se není potřeba stydět. Sezóna nebyla úplně ukázková a bez problémů, hlavně na podzim jsme se hledali, ale tím, jak se blížil konec, tak jsme si začali všichni uvědomovat, o co hrajeme a nabíralo to na vážnosti a šli jsme si za svým snem, který nám bohužel Elba sebrala.

Kluci leželi na zemi, snažil jsem se je všechny obejít, podpořit, ale sám jsem toho měl plné brejle, ztratili sen stát se juniorským mistrem České republiky, být nejlepší z nejlepších, chtěli, aby to, co dokázali dosud nijak nezapadlo. Myslel jsem, že jsem v té chvíli věděl, jak se cítí, co prožívají, ale možná jsem se trošku pletl, ale o tom až za chvilku. Určitou náplastí bylo vyjádření respektu soupeřem, potlesk rodičů, ale šťastné nás to neudělalo, chtěli jsme víc, přeci jen malý je ten, kdo si dává malé cíle. Budu se opakovat můj sen končil v začátcích u toho, aby mohli všechny kategorie odehrát s Ježkem na hrudi – to se povedlo, já jsem spokojen – pro mě jsou šampioni. Pro ně samotné jsem však chtěl, aby to vyhráli celé, abych je neviděl zklamané, to se mi nepovedlo a hrozně mě to mrzelo. Pak jsem ale přišel za klukama do kabiny a možná pochopil, že to je ještě trochu jinak, nás samozřejmě bolelo vypadnutí ve čtvrtfinále, nesplnění si snu, ale většině asi došlo, že je konec určité etapy, něčeho společného, něco, co jsme brali úplně automaticky, soustředění, tréninky, zápasy, společné cesty, radování se z výher, rozebírání proher, moje džouky, dělání si srandy ze sebe i z druhých. Chtěl jsem před kluky vypadat, že to zvládnu, začal nějakým způsobem hodnotit celkem úspěšnou sezónu, ale možná většině šli myšlenky i vzpomínky jako mě a viděli před očima to když Venda ve 4letech, v prvním zápase dal svůj první gól a snížil asi na 1:20, když jsme poprvé byli na soustředění a oni si neuměli zavázat ani tkaničky, když pan Čapka po vstřelení gólu přeskočil mantinel a nosil naše hráče nad hlavou, když jsme po bůh ví jaké době poprvé vyhráli, když jsme skončili v Rakovníku na 2. místě na MČR minipřípravek, když jsem složil asi 53 pokřik, když jsme na MČR přípravek v Děčíně byli v ZOO místo na hřišti, když jsme před každým soustředěním dělali 15km výlet, když Adam nechtěl chytat, protože mu mamka sbalila staré betony, když jsme zapomněli míčky a celou rozcvičku se střelbou jsme udělali s imaginárními míčky, když jsem mladší žáky přihlásil i do kategorie starších žáků, když jsme prohrávali o 20 gólů a já kluky hecoval, že ten 21 nedostaneme, když jsme snížili na 1:13 a já tam dělal pro kluky show na střídačce, když jsem se staršími žáky přihlásil i kategorii dorostu, když jsme odehráli v závěru sezóny ve 22 dnech 13 utkání v kategorii SŽ a dorostu, když jsme v předvečer kvalifikace na MČR starších žáků v Karviné hráli zápas dorostenecké extraligy s těmi samými hráči proti Letohradu, rodiče nás dovezli do České Třebové a my jeli vlakem do Karviné, kde jsme v 1:00 ráno šli do postelí, abychom následně kvalifikaci vyhráli, když jsem se málem na kolejích v Karviné popral s judisty, když jsme na MČR starších žáků v Černošicích skončili na 2. místě, když jsem na soustředění pro naše dorostence nachystal utkání s muži ze Svitav a kluci měli v nohách 16 tréninkových jednotek za čtyři dny a oni je porazili, když jsme v době Covidu jeli v rouškách v autobuse až do Třince, když jsme ve zkráceném modelu vyhráli MČR dorostu, když jsem myslel, že zabiju Jéňu a Vendu, když mě vzbudili na ubytování ve Světlé, když jsme coby dorostenci v juniorce po skutečně perfektním výkonu prohráli s Kertem na podzim 0:18, když jsem řekl ať s těmi kluky aspoň běhají, když jsme na jaře proti tomu samému soupeři prohráli jen o gól, který jsme dostali pár vteřin před koncem, když jsem v Praze jako jediný vystoupil omylem z tramvaje a tým jel dál bez jízdenek, když jsme poprvé vyhráli základní část juniorské extraligy, když jsme v té soutěži snad 6x vyrovnali v powerplay, když jsme vyhráli poprvé nadstavbu stejné soutěže, když jsme v loňském semifinále dvakrát dokázali opět srovnat v powerplay, abychom následně stejně prohráli na nájezdy a v prodloužení s Berounem, když se naši spoluhráči stali mistry světa, když se nám povedlo obhájit vítězství v základní i nadstavbové části, když jsme otočili zápas z 0:3 na 4:3, když jsme dokázali i v třetím čtvrtfinále vyrovnat na 2:2 v powerplay...a pak a pak ten gól a prázdno…těch myšlenek situací a vzpomínek proběhlo každému v hlavě asi milion, já zmínil jen zlomek...naše zoufalství na hřišti muselo být asi neskutečné, protože jak jsem již uvedl ještě nikdy jsem neviděl, aby za hráči chodili soupeři a utěšovali je a vyjadřovali jim podporu – klobouk dolů před hráči Elby!

Jak kluci rádi zpívali loni a po druhém čtvrtfinále „Příběh nekončí…“ a snad nekončí ani letos, ale už to nebude úplně ten náš svět, jsme na rozcestí, i když jen malém. Doufám, že kluci nepoleví a dál pojedou v té tréninkové poctivosti, které jsem je naučil, protože jen ta je podle mě cestou k častějšímu úspěchu. Je těžké být poctivý, když makáš a sen se ti rozplyne, ale stejně tak je těžké, být poctivý, když se ti sen splní...my to dokázali zatím vždy, teď už to je na nich, našlápnuto mají neskutečně. Já budu jejich fanoušek v hokejbale i v životě navždy, pro mě jsou vítězové, za to, co se mnou vše vydrželi, nikdy nezneužili toho, že nemáme vztah trenér hráč, ale jsme spíš parťáci, kamarádi. Neučil jsem jen já je, ale i oni mě a v tom to bylo úžasné. Oprávněně jsou již nyní pro ty menší děti vzory, když chtějí být jednou jako oni.

Rád bych poděkoval všem, kteří mi napsali, zavolali a vyjádřili poděkování za to, co jsem pro kluky udělal a kolik času jsem obětoval, ale rád bych zde dodal, není to jen o mě, ale celé mé rodině. Stejné poděkování by mělo určitě jít i za mou manželkou Lucií a synem Filipem...opravdu není jednoduché, žít s trenérem co má za milenku hokejbal.