Ježčí B-tým se představil opět na úvod sezóny pod Karlovou Korunou. Na místní asfalt se nikomu moc nechtělo a podle toho také vypadala ježčí okleštěná sestava. Nutno podotknout že jediným natěšeným borcem v kádru byl Roman Hejl, který hokejbalově vyrostl do svých 160 cm právě na betonu. Bohužel i jeho roky dřiny na chrudimských parkovištích a stovky centimetrů upilovaných pádel si postupem času úspěšně domestikoval jemný plast. Proti ostříleným hráčům z Chlumce si ježčí družina pod novým vedením nevěděla rady. Najít recept na tři přihrávky v řadě se na betonové tvrzi zdálo prakticky nemožné a i přes veškerou snahu se Ježci poroučeli od Vrtaček s prohrou 4:2.

V dobách dávných, kdy světlo se šířilo z petrolejových lamp a kolty se tasily rychleji než se zdravilo, vznikal v heřmanoprachovické kotlině tento dlouhý příběh. Za vše mohou prapředci dnešního „El Vajdy” a prachovického „Pítra Bombače”. Když se tehdejší praotec Slovák Riv Vajda postavil Lítovi Bombačovi, nevěstilo to nic dobrého. Od dob co se do sebe zakousli poprvé RIV a LÍTA, neřekne tomuto souboji nikdo jinak než RIVALITA. Byl to střet dvou kmenů, které jsou si geograficky velmi blízké, avšak kulturně si byli odjakživa nesmírně vzdálené. Od těch dob uplynuly stovky let a přeci jen se líté boje táhnou až do dnešních dní. Dnes už tato válka čítá i další rody například pokolení Kozlů, Kunců, Lebdušků či Hrubanů. Ti všichni se pravidelně střetávají na odlehlých prériích vyhraničených tvrdými mantinely. Každý kdo překročí jejich práh se nesmazatelně zapíše do největších střetů historie. Nenašel se zatím nikdo, kdo by z těchto bitev odkráčel dobrovolně poražen. Poslední vzájemná vřava byla uskutečněna v květnu léta páně dva tisíce dvacet pět. Jednalo se o dvoudenní boj. Na konci všeho čekal na vítěze bronzový poklad a něha drahých poloviček, které vítaly vítěze s otevřenou náručí a usměvavou drobotinou. Pro družinu El Vajdy to znamenalo víc než jen slávu a úspěch, ale především dodržené slovo o zisku cenného kovu, jímž se zavázali svému náčelníkovi na počátku dlouhého ročníku.

Jednou z posledních vlajkových lodí v ježčím přístavu byla naše záložní loď. Tato loď i přes nelehkou sezónu a nepříliš veliká očekávání dokázala mnohé překvapit a doplula až na vlny semifinále. Zde už byly vody opravdu nepříjemné, a i přes veškerý vzdor nakonec tato rezervní loď byla potopena. Smrtící byl střet s Piráty, kteří tyto vody naopak dobře znají a již loni si přes tyto vody dopluli až pro zlatý poklad. Vážení nesmutněte, poslední zprávy nás informovaly, že posádka z lodi uprchla na člunu a sbírá síly k rozhodujícímu souboji s Prachovicemi!

Nic lehkého nečekalo na naši rezervu ve vzdáleném Letohradu. Ještě pouhé hodiny před zápasem přišly poslední omluvenky a z nabušených tří lajn, jelo do Letohradu jen jádro obohacené vírou v dobrý konec. I přes nelehký průběh utkání si Ježci dokázali poradit a zvládli svůj úkol ještě lépe než kdokoli čekal. Výhrou 4:5, i díky hattricku Macenauera, si pojistili druhou příčku a jak se po prohře vedoucí Přelouče později ukázalo, bylo dobře, že se Ježci na nikoho nespoléhali a přímý postup si pojistili již sobotními třemi body.